Vysoký, urostlý muž se zastavil před jedním z elegantních domů a prohlédl si jeho široké průčelí, posadil si do týla myslivecký klobouk, spokojeně se usmál a vešel dovnitř. Přešel přízemí a první poschodí, potom i druhé, nevšiml si krásných chodeb ve třetím ani ve čtvrtém patře. Kohopak jde navštívit? V pátém poschodí je jenom jeden byt. A opravdu. Zastavil se před dubovými dveřmi, ledabyle koukl přes zábradlí dolů  a potom vytáhl z kapsy svazeček paklíčů a chvíli si hrál na zámečníka. Leckterý by mu mohl závidět.V necelé minutě se dveře otevřely a „mysliveček‘' vstoupil. Několikrát slídivým zrakem, odhadl kvalitu věci v bytě a potom se rozhodl, které jsou ty nejlepší. Jako ta nejzručnější pradlenka vkládal menší a nejcennější věci do košíku na prádlo, který stál v předsíni, kde ho zanechala služebná, když spěchala na nákup. Při odchodu vše pěkně zakryl ubrusem ze stolu.

A tak, když šla milostivá Houžvíková se služebnou z nákupu, ohlédla se se zájmem za jakýmsi mužem v mysliveckém klobouku, jak supí pod tíhou naloženého koše. V té chvíli si obě dámy něco myslily. Milostivá si v duchu říkala, jaká je to shoda, že ten koš je hrozně podoben jejich, a ten ubrus rovněž tak. A nebyla daleko pravdy, protože koš i ubrus byl opravdu její. Služka zase snivě spočinula na švarném „myslivečkovi" a dumala, jaký to vzorný manžílek, který nosí sám prádlo ,,na mandl". Také ta se mýlila. Den poté, vyprávěl mi jeden správce, že když ta paní  z pátého poschodí zjistila ztrátu vzácných starožitností, zahlédl dole nějakého muže v zeleném klobouku. Po týdnu, když jsme vyšetřovali, byť v jiném domě, byl spatřen  posluhovačkou nějaký člověk v mysliveckém klobouku, jak jde z byt. Hned zase třetí den viděli dva obyvatelé domu nějakého muže v zeleném klobouku, jak někoho hledá, a po jeho odchodu byl vykraden další byt. Tak každý ho viděl a my po něm pásli jak ohaři a ne a ne ho najít. Mezi bytaři to byl ,,homo novus", a takto jsme neměli možnost usoudit, kdo to asi je. Začali jsme tedy od píky. Že by všecko co nakradl, měl pro sebe, jsme hned zamítli. Po obchodech ani po bazarech nepůjde věci prodávat, protože je to nebezpečné, a jak jsme věděli, byl natolik chytrý, aby takovou hloupost prováděl. Zjišťovali jsme tedy kousek po kousku, kdy byl viděn, kterou ulicí a kam směřoval. Výpovědi už nám hodně naznačily. Podle nakousnutého jsme tušili, kde asi nabízí své bohaté úlovky. Jinde to nemohlo být, než na  ,,Staré burze", Byla to taková pěkná zakouřená hospůdka, kde  se  scházeli  zloději  různých kalibrů   a  tady  odprodávali  zájemcům  své  movitosti. Vešli jsme  do brlohu,  zahaleného  kouřem,  že  by se mohl nožem krájet, slyšeli jsme pouze hrozný rámus a hádání. Když jsme trochu prokoukli, viděli jsme spoustu lidí v různých malebných pozicích a všichni horlivě popíjeli různé vzácné moky a kořalky. Podívali jsme se na věšáky, a jéje, také  tady sedí nějaký lesů pán. Už ho máme. Ale čí je ten hezký zelený klobouček? Přece nebudeme čekat, až jeho majitele zábava omrzí a někdy hodně pozdě se zvedne a půjde domů. Přítel si věší kabát, zavadí o klobouk, který spadne.  ,,Hrome, čí je to ta hučka?", spustí jadrně, až se sám divím, jak do téhle společnosti rychle zapadá. „Když si ten moula neumí pověsit klobouk, tak ať ho nechá doma. Čí je to, než s tím praštím“. „Pomalu, pomalu, mladíku“, ozvalo se od nedalekého stolu, „koukejte ho tam pěkně pověsit, nebo…“ . Několik hostů umlklo    a začalo se zvedat.Tady to jde rychle. Skoro rychleji než na posvícení. Člověk ani nestačí zvednout ruku    a už ho budí v nemocnici. Rychle jsme sebou mrskli, než se kdo vzpamatoval, už jsme táhli našeho myslivečka ven i s kloboukem. A aniž jsme mu dali příležitost k oddechu, hned jsme začali s výslechem. Přiznáni bylo hned, čehož jsme využili a zaklepali na paměť pana Karáska, aby nám pěkně pošeptal, kam prodal všechny ty věci. Pod vlivem kouře a lihových nápojů měl jednak vratká kolena a tak změklé srdce, že se nám vyzpovídal, komu to všechno odprodal. Po chvíli bloudění po městě, pan Karásek našel ten správný dům. Překupník byl velmi překvapen naši návštěvou, zvláště když právě dokončil pracnou inventuru a tříděni nakradených věcí. Udělali jsme velký ranec s ubrusu přidali, nakradené věci, naložili na rozložitá ramena pana Karáska a putovali jsme na policii.

Pomalu jsme se blížili k našemu cíli, když těsně před vraty na policejní stanici se to stalo. Scéna, na kterou nezapomenu. Karásek, který se tu s rancem potácel jako loď v bouři, zahýbaje do vrat policejní budovy, hodil náhle ranec mému příteli pod nohy a už uháněl, jen se mu natřásala štětka za kloboukem. Kolega přeskočil jako jelen balík  a dal se za prchajícím. A to už i já jsem se pokoušel dohnat handicap s překvapení. Ale mysliveček dovedl dobře běhat. S hrůzou jsme viděli, jak se zvětšuje vzdálenost mezi ním a námi. Dali jsme se tedy do hurónského pokřiku a s čím  kdo zachází. Za rohem se objevil nějaký bodrý mistr zámečnický, v každé ruce jednu brašnu s nářadím. Vida takový hon, nelenil, zastrčil fajfku za blůzu, zatočil brašnou plnou nářadí a paklíčů ve vzduchu, a tak přesně provedené salto mortale nelze spatřit v žádném cirkuse. Druhou brašnu, kterou znovu rozkomíhal, už z ruky nevypustil. Prvá úplně stačila. Myslivečka jsme sebrali, nasadili mu zrádný klobouček, a pomalu jsme se vraceli k ranci válejícímu se na zemi.